Co ještě nevíte o zámcích

   V článku se dozvíte, kdo to jsou řemeslníci vyrábějící zámky a o historii zámků. Již od starověku byla potřeba zajistit si ochranu osobního či společného majetku před zloději. Nejobvyklejší obranou proti krádeži osobního vlastnictví bylo schování věcí a peněz či zlata na neznámé místo, nebo její neustálé hlídání ozbrojenou hlídkou. K oblíbeným metodám hlídání patřila i různá zvířata. Pro hlídání pokladů používali krokodýly, hady, psy nebo zdravá zvířata. Hlavy draka, lva, nebo tvar hada se používají na klepadlech, klikách či překrytí klíčových dírek na Vašich dveřích dodnes jako symbolika ochrany. Přesné datum vzniku zámku však není potvrzeno. Nejstarší známou zámek našli archeologové v ruských palácích v Khorsabad u Ninevehu. Zámek byl odhadnut na 4 000 let. Byl to předchůdce zámkového typu zámku a společného egyptského zámku na tu dobu. Tento zámek pracoval s použitím velkého dřevěného šroubu pro zajištění dveří, které měly v horní ploše štěrbinu s několika otvory. Otvory byly naplněny dřevěnými kolíky, které zabránily otevření šroubu. Skutečný zámek a klíče jsou zcela jasně čínské vynálezy pocházející z doby 4 000 př. n. l. V údolí Eufratu je používali  zhruba v 3. tisíciletí př. n. l. Znali je i staří Egypťané. Za dob antického Řecka a Říma se na původní funkci mnoho nezměnilo, ale změnil se použitý materiál – zámky byly vyráběny z bronzu.

Vývoj a výroba zámků

  Vždy souvisely s materiálem nejvíce používaným v době svého vzniku. Dřevěné a později kovové zámky si pořizovali především zámožnější lidé k ochraně obydlí, sýpek a hospodářských stavení. Popsat oblast zámkařství, ať z hlediska historického či současného, není snadná věc, naší snahou je přiblížit veřejnosti krásu a umění práce mistrů zámečnického řemesla a pestrost druhů zámečnic­kých výrobků. Již Římané znali profesi zámečníka. Římští zámečníci byli velmi zruční, vytvořili celokovové dveřní, visací a kombinační zámky. Později se objevují zámky s otočným klíčem. Již více jak pět století v českých zemích představuje vrchol do­vednosti a právem se stal výrobkem, který nový adept zámeč­nického řemesla předkládal jako mistrovský kus. I to byl jeden z důvodů, že řada dodnes dochovaných zámků okouzlí krásou tvarů i dekoru, důmyslem mechanické konstrukce i precizností provedení. Z pohledu uměleckohistorického se v zámcích jednotlivých epoch odrazily slohové proměny, mnohdy ve vazbách na architekturu a její interiér, případně jeho vybavení, kde všude dotvářely harmonický celek. Starodávné zámky mají hodnotu jen historickou.  

   Každý den používáme zámky a klíče. Zamykáme byt, kancelář, auto, trezor a přijde nám to jako samozřejmost. Několikrát denně provádíme tento rituál s vědomím, že naše domovy a majetek jsou v bezpečí, že máme vše bezpečně zajištěno nebo uloženo.

S použitím vhodného zámku na ochranu Vašeho bytu a auta Vám poradními v Autoklíče cz.

 Dřevěné zámky

  Nejdříve se lidé zjistili dřevěnými závorami na vnitřní straně dveří zasunutých do vytvořených schránek na zárubních, u kamenných staveb vytvořili otvory pro vložení závory. Závora měla podobu pevného trámu, kulatého nebo hranatého tvaru, delšího než šířka dveří. Tam, kde byl kladen větší důraz na zajištění, byly i dvě závory nebo se přidávaly klínky a obrtlíky. Dveře byly s tvrdého dřeva opracovaného podle tehdejších možností.  Ve starověku zámek a klíč vznikl proto, aby mohli lidé při odchodu ochránit své cennosti v době, kdy se nenacházeli ve svém obydlí. Klíč k otevření zámků měl značné rozměry a nosil se přehozený přes rameno. Majitel takového klíče tím dával najevo svou příslušnost k vyšší vrstvě.

   Asi nejznámější dřevěný zámek je egyptský. Dřevěná závora byla vybavena velice chytrým mechanismem západek, které byly vlivem gravitace ve své spodní, klidové poloze, čímž bránily otevření dveří.

   Dřevěný klíč s kolíky se přes otvor ve dveřích zasunul do schránky zámku. Každý kolík pasoval přesně do příslušné dírky a nadzvednutím stavítek umožnil posunout závoru s použitím provázku. Tento zámek je znám v různých podobách z více míst ve světě, např. z Číny, Ameriky, Izraele nebo Persie, je tedy pravděpodobné, že vznikaly nezávisle na sobě. Doklady o tom se zachovaly v literatuře a na malbách z této doby.  

Využití kovu při výrobě zámků

  Využívání kovů v zámkařství začalo pravděpodobně .mědí. Kovy jsou významný technický materiál, který se uplatňoval i při výrobě klíčů, zámků a kování. Nejdříve se  používala měď, dobře se redukuje a je měkká a tím umožňovala tváření za studena. Později se objevuje cín a asi 4 000 př. n. l. se objevuje první slitina – arsenový bronz. 

   O něco později nastává doba bronzová s objevem cínového bronzu. Železo se používalo asi 3 000 př. n. l.Víme velmi málo o metodách, které používali řemeslníci ve starověku. Všechno, co víme, je z nálezu zámku, nebo jejich fragmentu. Většina toho, co je známo, je založeno na archeologii, dedukcích a spekulacích, protože je nedostatek písemných záznamů o tomto řemesle. Pro většinu klasických spisovatelů nebyl zajímavý pohled na svět ve špinavých dílnách, jak se dělají zámky a klíče, natož psát o nich! Tato práce byla náročná a nákladná a je pravděpodobné, že bezpečnostní produkty vyráběli do značné míry malé elitní třídy, které měly majetek k zajištění nákladného zpracování kovů. Starověké ohniště pro výrobu kovů bylo nejdříve z několika kamenů uložených v kruhu, topili měkkým a později tvrdým dřevem a dosahovali teplot asi 500 °C. Aby dosáhli větší teploty okolo 1 000 – 1 200 °C, začali vykopávat jámy obložené rudou a uprostřed topili dřevěným uhlím. Redukce (tavba) se prováděla opakovaně. Později byly jámy obkládány jílem a slámou. Odlévání bronzu se provádělo do vysekaného kamene, později do forem vytvořených z dřevěných kmenů a vyplněných pískem, do nichž se vkládal voskový model. Nejdříve se kov používal na výrobu klíčů pro jeho větší pevnost a menší opotřebení, závory zůstaly dřevěné. Dělaly se různé tvary klíčů s různými systémy otevření, provaz sloužil k zasunutí závory a klíč na posunutí závory do otevřené polohy.

   První celokovový zámek se objevil u Římanů. Uvádí se, že římské zámky byly odvozeny od egyptských a řeckých. Římané měli bohy a bohyně na všechno, dokonce i menší božstva pro drobné záležitosti. Bezpečnost byla ztělesněním jistoty. Janus byl bůh vstupů, dveří a zámků, jehož symbolem je klíč. Jeho chrám v Římě byl otevřen v době války pro ty, kteří se modlili, aby se nepřátelé nedostali do chráněných objektů. V dějinách zámku je třeba zdůraznit, že Římané zámky nevynalezli, ale rozvíjeli. Vytvořili kovové zámky s komplexními mechanismy a šířili je po Evropě. Velký pokrok nastal při výrobě kovu, který pružil a tím se změnil způsob používání blokovacích stavítek.

   Kovové zámky byly spolehlivější a snadněji se opravovaly. V Pompejích se našly také nástroje, které bychom dnes identifikovali jako šperháky. Archeologové (asi vzhledem k jejich kvalitnímu provedení) soudí, že nešlo  o zlodějské náčiní, ale o pomůcku pro zámečníky, kteří tak mohli v případě ztráty klíče otevřít zamčené dveře.

   Pevnějším kovem, ale hůře zpracovatelným k výrobě zámku, bylo železo. Železo je lidstvu známo již od prehistorické doby, je druhý nejrozšířenější kov na zemi a je zastoupen také ve vesmíru . Lidstvu je znám již od pravěku. Železo lidé nejdříve začali používat v jeho přirozené formě – zpracovávali meteority, železo dopadající na zemský povrch z vesmíru. Sumerové mu proto říkali „kov z nebes“. Objev výroby a využití železa byl jedním ze základních momentů vzniku současné civilizace. První železo vzniklé činností člověka, které bylo možno opracovávat kovářským způsobem, je tzv. houbovité železo, které vzniklo nízkoteplotní redukcí železné rudy v tzv. zkujňovacím ohništi. Železná ruda se zahřívala v mělkých jamách s velkým přebytkem dřevěného uhlí rozdmýchávání měchem. Získaly se tak slinuté kusy kujného železa, které se zpracovávaly mocným kováním. S tímto způsobem výroby železa se setkáváme prvně u Chetity. Oni si výrobu železa velmi dobře střežili a k jeho rozšíření tak došlo teprve po rozpadu Chetitské říše, někdy okolo roku 1 200 př. n. l., kdy začíná doba železná. Ve střední Evropě zpracovávali železo poprvé Keltové kolem roku 700 před Kristem. Ve středověku byly zámky opravdovým mistrovským dílem a vyráběly se z kovu. Kováři tak kovali ozdobné zámky i klíče, které kromě uměleckého ztvárnění představovaly také důmyslné zabezpečení. Čím více zahnuté a ozdobné byly klíčové praporky, tím hůře překonatelné byly zámky jiným předmětem.

   V polovině 17. století přináší zásadní inovaci Robert Barron, který vybavuje zámek tzv. stavítky, neboli pákami, které musí zámek zvednout do správné polohy, jinak nejde otevřít. Barronův vynález byl v 18. století vylepšen cylindrickou vložkou. Jedná se o první systém odemykání zámků, jaký známe dnes, a který zároveň nabízel větší variabilitu klíčů.

Visací zámky

   Výhodou visacích zámků na rozdíl od zámků dveřních je, že jsou obvykle malé, snadněji se používají a hlavně jsou přenosné. Nevýhodou je, že musí být použity s nějakým druhem kování. Visací zámky mají neuvěřitelně dlouhou historii. Jejich kořeny jsou nalezené v egyptské, řecké a římské kultuře. Stejně jako u mnoha jiných každodenních předmětů byly vynalezeny, když vznikla potřeba zajistit majetek přepravovaný z místa na místo – visací zámek zajišťoval truhly, skříňky nebo šperkovnice. Visací zámek s pružinou je římský vynález z třetího století našeho letopočtu, který se šířil rychle po celé říši, ale i za jejími hranicemi. Datování visacích zámků může být problém. Někdy dvě, nebo více generací kovářů, pokračovali ve vyrábění zámků se stejným tvarem bez změny mechanismu. Výhodou visacích zámků byla jejich velikost (obvykle malé) a cena (obvykle levnější) na rozdíl od zámků dveřních. Nevýhodou byl snadnější přístup k napadení zámku.