Praga V3S
PV3S je legenda
Model PV3S je jednou z mála našich automobilových klasik, která se v různých podobách vyráběla až do konce 80. let, tedy zhruba 40 let.
Dvě věže s výtahovými šachtami v rozích budovy byly působivou dominantou pražské Libně a Vysočan. Původní budovy automobilky Praga se železobetonovou konstrukcí postavil architekt Stanislav Bechyně v letech 1917-1918. Po ukončení výroby automobilů v KD zchátraly a na podzim roku 2002 byly zbourány, zatímco na ploše bývalé největší československé automobilky vyrostla O2 arena, sousední kancelářské a obchodní budovy a bytové domy. PV3S je legenda z vysočansko-libeňského pomezí.
Vejtřaska, vejda, vétřieska a další přezdívky, byla představena v roce 1953 a byla určena především pro armádu. Automobil byl vyroben v rekordním čase. Vždyť teprve v srpnu 1951 dostal národní podnik Praga za úkol zkonstruovat střední nákladní automobil do těžkého terénu. Testování prototypu začalo o rok později.
Vůz získal díky svým výjimečným terénním schopnostem ocenění nejen doma, ale i v řadě mezinárodních terénních soutěží. Vejtřaska má díky své jedinečné konstrukci vynikající terénní schopnosti. Dokáže překonat metr hlubokou louži nebo zdolat 40 centimetrů vysokou kolmou překážku. To vše díky nápravám, které jsou vysoko nad zemí.
Co však bylo výhodou v terénu, omezovalo Pragovku na silnici. Tam se smělo jezdit pouze rychlostí 60 km/h, jinak by mohlo dojít k poškození hnacího ústrojí, což by mohlo mít fatální následky. Spotřeba běžné Pragy V3S se pohybovala kolem 30 litrů nafty na 100 kilometrů jízdy.
Celkem bylo vyrobeno více než 135 000 vozů V3S s různými nástavbami a pro různé trhy. Úspěchů vozu Praga V3S je mnoho. Tím největším je však pravděpodobně skutečnost, že se jedná o nejdéle vyráběný československý nákladní automobil, po kterém je stálá poptávka.
Kdy to začalo
Koncem června 1951 se na Státním plánovacím úřadě konala konference, na které se projednávala potřeba armády pořídit třítunové terénní vozidlo. Do července vydá Vojenský technický ústav (VTI) kritéria pro vývoj nového domácího automobilu. Dne 28. srpna 1951 vydal generální štáb vývojovou potřebu a 31. srpna VTU poskytl soubor požadavků na nový terénní automobil 6-6. Na základě těchto požadavků se VTU rozhodl, že nový terénní vůz bude vyrábět i nadále. Mezi nejzásadnější patřilo využití zavedených poznatků a řešení terénních nákladních automobilů, přizpůsobení konstrukčního řešení sovětskému typu ZiS-151, maximální hmotnost do 5500 kg, užitečné zatížení 3000 kg v terénu, 5000 kg na silnici, ložná plocha ne větší než 1150 mm, maximální rychlost 65 km/h, třínápravový podvozek s dvojitým uložením kol na zadních nápravách, světlá výška 550 mm, vzduchem chlazený vznětový motor Tatra o hmotnosti maximálně 570 kg, čtyřstupňová převodovka, vzduchové brzdy Požadována je také minimální chamtivost a maximální světlá výška a minimální rychlost 4 km/h při nejvyšších otáčkách motoru.
Na pokyn ředitele Československých závodů automobilových (ZVV) vzniklo v závodě Auto Praga n. p. v Libé konstrukční středisko, které vyvíjelo a vyrábělo prototyp automobilu V3S. Hlavní konstruktér Pragy Jan Lanc. Do vývojového týmu se zapojili konstruktéři z AZNP Mladá Boleslav, kteří přinesli zkušenosti z prototypů V3T a V4,5T. Dne 3. září 1951 zahájilo středisko provoz. Kvůli nedostatku pracovních sil a napjatému termínu museli konstruktéři pracovat přesčas i o víkendech. Konstruktéři využívali poznatky a technická řešení z podobných mezinárodních i domácích vozů. Pro unifikaci a urychlení vývoje používali mimo jiné upravený vůz Tatra 805. Jako pohonná jednotka měl sloužit vyvíjený motor Tatra 908, vzduchem chlazený řadový pětiválec zdvihového objemu 6,2 l, s předpokládaným výkonem 100 k.
Dne 20. září 1951 obdrželo MNO konečný návrh terénního vozidla. VTU poté projekt porovnával s typem ZiS-151, přičemž domácí typ předčil zahraniční typ ve většině takticko-technických aspektů. Projekt byl po vyhodnocení VTU a kladném stanovisku velitele Hlavní automobilní a traktorové správy přijat k realizaci. Ministerstvo všeobecného strojírenství (MVS) určilo 27. září subdodavatele pro výrobu prototypu, přičemž finálním výrobcem se stal n. p. Auto Praga. Po dokončení prvního prototypu – ještě bez motoru – bylo 2. ledna 1952 konstrukční středisko v Libé zrušeno. Podle údajů výrobce byl motor Tatra 908 dodán se zpožděním. Příprava motoru Tatra 908 se opozdila, výrobce jej předal teprve 10. února, první funkční vzorek V3S byl dokončen 20. února. VTU zahájil přejímací, technické a taktické zkoušky 26. února. Během zkoušek se zjistilo, že motor T908 dává nižší než požadovaný výkon (pouze 90 k) a že došlo k prasknutí klikové skříně a válců. Do prototypu a první série Praga navrhla instalovat vlastní vodou chlazený šestiválcový motor N5T. Aby armáda nenarušila testování, rozhodla se motor N5T instalovat do prvního prototypu, ale ne do sériových vozů. Do července 1952 Tatra slíbila dodat nový motor T912.
POBOČKA LIBEŇ
Zahájení sériové výroby
Sériová výroba vozu byla zahájena v roce 1953, avšak v tomto roce bylo vyrobeno pouze 185 kusů. Přestože sériová výroba byla zahájena až v roce 1954, odhady počtu vyrobených automobilů se značně liší. Vozy byly přiděleny vojenským jednotkám a jezdily s nimi vojáci v základní službě, což poskytlo příležitost posoudit jejich vlastnosti a spolehlivost v reálných situacích. Po cvičení ve VVP Doupov na podzim 1954 byla sepsána hodnotící zpráva o V3S. Vyzdvihovala taktické a technologické požadavky vývoje, jehož výsledkem bylo vozidlo schopné úspěšně plnit stanovené úkoly. Uváděla poruchy jako důsledek špatné kvality výroby a (v té době) nízkého měrného výkonu vozidla, který se projevoval zejména při vlečení většího nákladu. V3S byl v následujících letech podroben dalším testům, jejichž výsledky se promítly do revizí sériových vozů.
Pro zvládnutí mírové situace si vojenská správa na začátku roku 1956 vyžádala 7 876 nákladních automobilů V3S s plochou korbou a dalších 2 185 skříňových nákladních automobilů V3S. O nutnosti motorizovat armádu pro válečný stav se začalo diskutovat ještě téhož roku, což vyvrcholilo žádostí o dalších 28 800 automobilů V3S. V armádních rezervách mělo být umístěno 17 300 automobilů V3S, zbytek měl být využit jako mobilizační rezerva v civilním sektoru. Tyto počty se postupem času zvyšovaly, například jako náhrada za vyřazené obrněné transportéry typu Tatra 805 a střední obrněné transportéry z druhé světové války.
Počátkem 60. let se výroba automobilů V3S začala přesouvat do závodu Avia v Letanech (tehdy n. p. Avia, závod Ji Dimitrova, Letany). Přestože AZKG ukončil výrobu v červnu 1964, některé komponenty, například převodovky, se zde vyráběly i nadále. Závod na opravu zemědělských strojů, n. p. Vino, začal montovat podvozky v červnu 1968. Později se zde vyráběly i kabiny a další díly. Některé komponenty se stále vyráběly v Avii. Teprve v roce 1988 byla výroba ve Vino a Avii zastavena. Do té doby bylo ve Vinu vyrobeno téměř 60 000 automobilů V3S.
K další a poslední změně výrobce došlo v 80. letech 20. století. Vláda Československé socialistické republiky vydala v roce 1982 nařízení č. 228, kterým nařídila přemístění výroby automobilů V3S do Bratislavských automobilových závodů, avšak tento záměr byl realizován pomalu a postupně. Společnost BAZ zahájila výrobu vozu V3S v první polovině 80. let, přičemž začala kooperací výroby komponentů. Od roku 1986 se zde vyráběly celé automobily, přičemž plná výroba byla zahájena v druhé polovině roku 1989. Sériová výroba modelu V3S probíhala až do roku 1990. Celkem bylo v průběhu 37 let vyrobeno 130 000 automobilů. Díky tomu je Praga V3S československým nákladním vozem s nejdelší výrobní historií.
„Ještěrka“, 30mm protiletadlový dvojkanón nasazený Československou lidovou armádou, je československá protiletadlová zbraň.
Samohybný protiletadlový kanón vz. 53/59. (montáž) vyráběly v letech 1959-1962 závody Praga Libeň (podvozek), Závody Říjnové Revoluce Vsetín (kanón) a Závody K. J. Vorošilova Dubnica. Dvojkanon vychází z taženého protiletadlového dvojkanonu vz. 53 a je instalován na pancéřovém podvozku (66) automobilu Praga V3S. Mechanismus ve vozidle chrání posádku před nárazy zbraní hromadného ničení. Věž kanonu je odnímatelná, což umožňuje nasazení systému ve stacionární konfiguraci. Zbraně mají rozsah zaměření 360° a mířidla -2° až do +85°. Na pozemní cíle může účinně působit do vzdálenosti 2000 m. Uživatelem byla kromě Československa také Libyjská socialistická lidová džamahírie a Jugoslávská socialistická federativní republika.
Obvykle se používal k ochraně pozemních sil (tankových a motorizovaných dělostřeleckých pluků) před leteckými a pozemními útoky nebo k ochraně štábů a velitelských stanovišť polních jednotek před palbou. ČSLA jej v těchto funkcích využívala až do 80. let 20. století.
